kategorie | články

Předsedkyně pražských komunistů Marta Semelová pracuje již čtvrtstoletí jako učitelka na základní škole. Zatímco před volbami 2006 byla ještě na nevolitelném místě, nyní má z pozice pražské dvojky velkou šanci na parlamentní křeslo.

Výročí února 1948 si chodí Marta Semelová spolu s dalšími straníky připomínat k hrobu Klementa Gottwalda. Při letošní akci podle komunistických Haló novin vyzdvihovala „tehdejší touhu pracujících žít ve společnosti, v níž nebudou nezaměstnaní, chudí ani žebráci“.

HN: Proč je pro vás důležité připomínat si únor 1948?
Po únoru došlo k zvednutí životní úrovně, stavěly se školy, nemocnice, fabriky. Lidé dostali práci, vzdělání, tak proč na to zapomínat?

HN: Poúnorová doba však byla spojena i jinými jevy, než o kterých mluvíte..
V každé době se něco podaří více, něco méně a něco se třeba nepodaří.

HN: Jak se například díváte na kolektivizaci?
Bylo to období, ve kterém nám zemědělství zajistilo soběstačnost a vznikla velice úspěšná zemědělská družstva, na rozdíl od dneška, kdy se vybíjejí stáda a zemědělci se potýkají s problémy. Tehdy se k nám dokonce chodili učit i odborníci ze zahraničí.

HN: Kolektivizace však byla spojena také se znárodňováním. O statky přišly podle odhadů na čtyři tisíce selských rodin..
Také ale byly rodiny, které samy dávaly svůj majetek do družstva a když jim ho pak chtěli vrátit, tak to odmítaly.

HN: Takže bylo správné vyvlastňovat majetek sedláků proti jejich vůli?
Já si myslím, že to bylo v zájmu těch prostých lidí, kteří se živili rukama a v zájmu celého národa.

HN: V zájmu celého národa bylo násilné vyvlastňování?
Já mluvím o tom, že v zájmu národa bylo vytváření podmínek pro rozvoj zemědělství.

HN: Ty podmínky se ale vytvářely za cenu toho, že mnoho rodin přišlo o své statky, na kterých hospodařily několik století.
Také ale na těch statcích předtím dřeli obyčejní lidé, kteří dostávali velmi malou mzdu a žili v bídě. To bylo přeci také nespravedlivé.

HN: Takže schvalujete způsob jakým kolektivizace probíhala?
Já si netroufám hodnotit jednotlivosti, ale ten celkový vývoj pro budoucnost lidí byl správný.

HN: Co třeba otázka politických procesů? Před čtyřmi roky jste v HN říkala, že byli souzeni jednom ti, kteří si to zasloužili… 
Takhle jsem to neřekla, to byla určitá novinářská zkratka. Mluvila jsem o tom, že po listopadu 1989 mnoho lidí označovalo sebe samé za politické vězně, přitom v řadě případů neprávem.

HN: Když došlo jen k nějakému novinářskému zkracování, jaký je tedy váš pohled? Připouštíte, že došlo k justičním vraždám?
Pokud došlo k nějakým excesům, tak se k tomu učinilo (stranické) vyjádření ještě před listopadem 1989.

HN: Váš názor přeci nemusí být stejný jako stranické vyjádření. Jak se díváte například na proces s Miladou Horákovou?
Já už bych nerada mluvila o minulosti. Ráda bych se bavila spíše o tom, co budu dělat v politice dál.

HN: Před čtyřmi roky jste se ale vyjadřovala i k otázkám souvisejících s minulostí, proč už ne teď? Není to tak, že by vám stranické vedení zakázalo o podobných věcech mluvit?
Ale ne, nikdo mi nic nezakazuje. Chtěla bych ale už mluvit o tom co pálí lidi dnes a nevracet se pořád do minulosti.

HN: Tak tedy přítomnost: loni na podzim proběhl na půdě KSČM odborný seminář o školství. Podle Haló novin jste na něm kritizovala současné metody výuky dějepisu, například besedy s politickými vězni, které pořádá Člověk v tísni. Co vám na tom vadí?
Výuka dějepisu musí být v první řadě objektivní a vyvážená. Její současnou podobu kritizovali i odborníci, kteří nemají s KSČM nic společného. Pokud už chodí do škol pamětníci, tak si myslím, že by tam měli chodit také pamětníci budovatelského úsilí, nebo například členové Klubu českého pohraničí, Klubu Julia Fučíka, …

HN: Takže si představujete, že by například s politickým vězněm vždy vystoupil i někdo z té druhé strany?
Do takovýchto podrobností nechci jít, ale myslím si, že by tady měla být maximální vyváženost.

HN: V čem by například zmiňovaný klub bývalých příslušníků pohraniční stráže mohl obohacovat výuku?
Dnes se předstírá, že naši pohraničníci pouze vraždili, přitom to byli lidi, kteří bránili naši zem a dodržovali zákony. A ti pamětníci by mohli říct, jak to skutečně na těch hranicích vypadalo, kolik pohraničníků třeba bylo zákeřně zabito.

HN: Pohraničníci byli přeci vojáci, kteří měli pravomoc střílet na neozbrojené lidi, prchající ze země a toho také využívali, byť k tomu měli nějaké regule.
Podívejte se, pokud tam došlo k nějakému porušení zákona, tak byl takový člověk potrestán. Takové případy byly a tohle by se také mělo sdělovat při výuce.

HN: Uvažujete tedy o nějakých nových učebnicích?
Žádnou konkrétní učebnici nepřipravujeme, nicméně spolu s našimi stranickými historiky bychom chtěli dát dohromady prameny jako jsou dobové záznamy, nebo právě výpovědi pamětníků, ze kterých by se dalo při výuce čerpat.

HN: Jaké máte ambice v politice? Chtěla byste působit na ministerstvu školství?
O ministerstvu školství neuvažuji, uvažuji pouze o působení ve sněmovně, pokud možno ve výboru pro školství.

Autor: Vladimír Šnídl

Čtěte související:

Soudružka učitelka chválí boj proti kulakům. Teď míří do poslanecké lavice

Marta Semelová: „Dokumenty o Horákové do škol nepatří“

Zprávy Sluvko